O mně

Vím, jaké to je, když vám nikdo nerozumí.

Pomohu vám to změnit.

Vystudovala jsem jazyky na University College v Londýně (bakalářský stupeň) a lingvistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci (magisterský stupeň). Mám za sebou několikaletou praxi v médiích (viz sekce Portfolio) a zároveň jsem dva roky zasedala v Poradním orgánu pro monitoring práv osob se zdravotním postižením při Kanceláři veřejného ochránce práv. Od února roku 2020 působím jako osoba samostatně výdělečně činná.

Při své práci využívám znalostí nejen ze školních lavic, ale i mimo ně. Svou práci dělám s respektem k přírodě i k lidským právům, protože jsem v dětství byla svědkem toho, jak mohou diskriminace i ničení životního prostředí mařit potenciál naší planety. Chci se podílet na zlepšování místa, kde žijeme, neboť je to jediný domov, který máme.

Můj příběh

Občas mám pocit, že jsem se narodila na Kladně právě proto, abych se narodila na Kladně. Proč? Protože stejně jako toto město byl i můj život kopečkatý: jednou jsem byla nahoře a jednou dole.

Vyrostla jsem v městské části zvané Dubí, která byla a je mnoha lidmi považována za takzvanou no-go zónu. Je to také oblast těžce zasažená exekucemi a i přes přítomnost obřích lesů těžce postižená znečištěním životního prostředí. Ze svého dětství si pamatuji žlutý sníh. Ne proto, že by nám nebe seslalo zlato, nýbrž proto, že komíny z bývalé Poldovky vypouštěly zplodiny do ovzduší.

Jako malá jsem nejraději trávila čas o samotě zavalená v knížkách. Ve čtyřech letech jsem se naučila číst a později zatoužila si vymýšlet vlastní příběhy, které by také někdo vytiskl a svázal.

Čím jsem byla starší, tím víc jsem si uvědomovala, jak se svět k mnoha lidem, někdy i bohužel ke mně samotné, chová nespravedlivě. Toužila jsem to změnit, ale nevěděla jak.

V sedmnácti letech jsem přestoupila z Gymnázia Kladno na Osmileté gymnázium Buďánka, dnes Mensa gymnázium. Najednou jsem musela vstávat o hodinu dřív a dojíždět z Dubí až daleko do Prahy. Ale nestěžovala jsem si; tato škola ve mně znovu probudila lásku k učení a byla jsem ráda, že ji mohu navštěvovat. Moje rodina mě naštěstí finančně podporovala, tudíž jsem si mohla dovolit studium na této soukromé škole.

V roce 2011, tedy hned po maturitě, jsem se poprvé v životě odstěhovala, a to rovnou do Londýna. Tam jsem začala studovat na vysoké škole, konkrétně na University College. Z oborů jsem si vybrala jazyky, neboť jsem se je nikdy nemusela moc učit.

Ze začátku jsem se studiem a se životem v Londýně zápasila. Najednou jsem se ocitla bez rodiny v cizí zemi, jejíž úřední jazyk nebyl mým rodným. Musela jsem se naučit psát eseje, na které mě český vzdělávací systém nepřipravil. A zároveň jsem se setkávala s hromadou spolužáků, s kterými jsme od sebe navzájem učili.

V třetím ročníku jsem odjela na Erasmus na Granadskou univerzitu ve Španělsku. V té době se tato země potýkala s vládními škrty, ekonomickou krizí, vysokou nezaměstnaností, chudobou, snahami omezit interrupce a nakonec i abdikací dosavadního krále Juana Carlose. I tento pobyt byl pro přínosný, snad právě v tom, že jsem všechny tyto věci viděla na vlastní oči.

V závěrečném ročníku bakalářského studia jsem se rozhodla jít na magisterské studium lingvistiky, protože jsem se chtěla věnovat „vědečtějšímu“ oboru a zároveň jsem se nechtěla omezovat jen na jednu oblast lidského bádání. Z vysokých škol, na které jsem byla přijata, jsem si vybrala Univerzitu Palackého v Olomouci právě proto, že na její katedře působili lingvisté, bohemisté, filozofové, matematici i fyzikové.

Po promoci v roce 2017 jsem nastoupila do pracovního procesu. Původně jsem byla jen zaměstnankyní, nicméně za mnou začali chodit přátelé a přátelé přátel, abych jim něco přeložila nebo zkontrolovala, „když js[em] žila v té Anglii a umí[m] psát…“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že lidé mají zájem o moji expertizu, kterou mé zaměstnání pokrýt nemůže, a rozhodla jsem se vstoupit na volnou nohu.

%d bloggers like this: